Trenére, jste rodák z Hradce, prošel jste klubovou mládeží. Jak vzpomínáte na své první fotbalové krůčky?
Byl jsem tu od samého začátku, Hradec byl můj první klub. Začínal jsem v sedmi letech pod panem trenérem Součkem starším, který mi do budoucí kariéry dal strašně moc. Trénoval mě asi pět let a dodnes na něj moc rád vzpomínám. Chodili jsme na Háječek, kam jsem se teď vlastně vrátil. Vzpomínky na mládí jsou samozřejmě krásné. Měli jsme výborný tým, hráli jsme dobře a vyhrávali jsme turnaje.

Pod Bílou věží jste také nahlédl do české nejvyšší soutěže – zažil jste zde svůj premiérový ligový start, přidal první gól...
Ano, tehdy nás trénoval pan Kocourek, s ním jsem ale zažil asi jen jeden zápas, protože brzy skončil a nahradil ho pan Petřík. Po sestupu z ligy přišel pan Uličný, se kterým jsme se hned po roce do nejvyšší soutěže zase vrátili. V listopadu jsem potom odešel.

Ano, v roce 2002 jste přestoupil do Slavie. Byla to pro vás taková vstupní brána do velkého fotbalu?
Určitě ano. Rok předtím jsem měl nabídku ze Sparty. Už jsme byli i domluvení na podmínkách, ale tenkrát se kluby nedomluvily. O rok později jsem šel do Slavie a určitě toho nelituji. Prožil jsem tam krásné roky, hráli jsme každý rok evropské poháry a pro mě to byl opravdu velký posun v kariéře.

Poté přišlo zahraniční angažmá v rakouském Salzburgu, kde jste získal tři mistrovské tituly. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Musím říct, že to bylo opravdu zajímavé období. První rok hráli v týmu kluci ze třinácti různých národností a trénoval nás Giovanni Trapattoni. Byly to krásné čtyři roky a určitě mám na Rakousko nádherné vzpomínky. I když jsem si třetí rok přetrhl křížový vaz a už jsem toho moc nenahrál, vzpomínám na tu dobu rád.

Po návratu do Čech už jste měl nálepku osvědčeného fotbalisty. Vnímal jste větší očekávání? Nebylo to pak náročnější na psychiku?
Ani ne, přišlo to přirozeně s věkem a zkušenostmi. Myslím si, že jsem do té role vklouzl poměrně snadno. V Jablonci i ve Slavii to vyplynulo samo ze zkušeností, které jsem posbíral za kariéru.

Znovu jste vyhrával trofeje – s Jabloncem jste zvedl nad hlavu Český pohár i Superpohár.
Ano, ten mančaft byl opravdu výborný, někteří kluci pak hráli v Plzni. Byli tam skutečně výborní hráči, třeba David Lafata na hrotu. Tým byl velmi silný, ne náhodou jsme pohár získali, když jsme hráli každou sezónu nahoře v tabulce.

Nelze opomenout ani vaši reprezentační kariéru. S jednadvacítkou jste vyhrál mistrovství Evropy, což se od té doby české reprezentaci nepodařilo...
Byl to obrovský zážitek. Mančaft byl také velmi silný. Ve finále jsem odehrál celých 120 minut, takže je to určitě nádherná vzpomínka. V A-týmu seniorské reprezentace jsem pak měl jen tři starty, ale i na to rád vzpomínám. Byla tam obrovská konkurence a dá se říct, že to byla nejsilnější generace všech dob.

Konec profesionální kariéry jste prožil ve Slavii, kde jste zároveň přešel do realizačního týmu. Jak probíhal přerod z pozice hráče do funkce trenéra?
Ještě když jsem hrál ligu, začal jsem trénovat malé děti – měl jsem mezi nimi svého syna. Z toho pak trenérská kariéra nějak vyplývala. Začalo mě to bavit, a když jsem dostal od Slavie nabídku, jestli chci dělat skauta nebo trenéra, měl jsem jasno. Nejlépe se cítím na hřišti, takže jsem se rozhodl začít trénovat.

Nějakou dobu jste působil u mládeže, pak jste vedl i ženy Slavie, se kterými jste opět dosáhl velkých úspěchů...
V dorostu jsem byl dva roky asistentem a čtyři roky hlavním trenérem. Vždycky jsme končili první. Potom jsem přešel k ženám – také jsme byli dvakrát první a především se nám podařilo postoupit do Ligy mistrů. Byl to obrovský zážitek. Hráli jsme proti nejlepším hráčkám a týmům světa, na stadionu bylo přes deset tisíc diváků. Moc jsme si to užili, zůstanou mi na to samé hezké vzpomínky.

Na startu letošní sezóny jste se vrátil do Hradce Králové, kde vedete žákovskou kategorii U15. Jaký pro vás byl tenhle fotbalový návrat?
Měl jsem roční trenérskou pauzu, protože žádné lákavé nabídky nepřicházely. Objevilo se něco ze třetí ligy, ale do toho se mi moc nechtělo. Chvilku jsem čekal, co přijde, byly tam nějaké náznaky, ale nakonec se ozval pan Zajíc z Hradce, a jelikož bydlíme nedaleko, rozhodli jsme se, že do toho půjdu. Nelituji toho a jsem za to rád, protože mě to baví. Žáky jsem ještě nikdy netrénoval, takže to pro mě je další zajímavá zkušenost.

Odcházel jste na přelomu tisíciletí. Klub od té doby prošel jistým vývojem, všichni asi pamatujeme starý Malšovický stadion. Jak vnímáte to, kam se za tu dobu klub posunul?
Myslím, že je to splněný sen každého Hradečáka. Nový stadion je přesně to, co hradecký fotbal potřeboval. Lidé chodí, všechno vypadá úplně jinak. Věřím, že Hradec poroste a časem bude moci prohánět i ty nejlepší české kluby.

Ve Slavii jste vedl i dorost U16, což je věková kategorie blízká té, kterou trénujete teď. Měl jste v ní pod sebou zajímavá jména – Denise Višinského, Matyáše Vágnera...
Ano, první ročník, který jsem měl, byly ročníky 2003 a část i 2004. Z toho týmu hraje dnes asi deset hráčů ligu. Byl to fantastický ročník a byla radost je trénovat. Hráli jsme vyrovnané zápasy třeba i s Barcelonou. Myslím, že spousta z těch kluků má před sebou skvělou kariéru (usmívá se).

Z pohledu trenéra U15 – jsou zásadnější výsledky, nebo rozvoj fotbalistů?
Jednoznačně posun hráčů. V téhle kategorii nejsou výsledky důležité. Hlavní je, aby se kluci zlepšovali. V dorostu už hrají výsledky větší roli, protože se to blíží dospělému fotbalu. V žákovských kategoriích je ale nejdůležitější osobní rozvoj hráčů. Chceme, aby se zlepšovali, aby se jednou mohli dostat do ligy.

Kluci potom odcházejí do dorostu, kde se láme chleba. V tomhle věku je to dozajista i o mentální stránce...
Určitě. Ale myslím si, že jsou kluci dobře nastavení. Chtějí se zlepšovat, na tréninku jedou naplno. Mají to v hlavě dobře srovnané a to je pro jejich rozvoj nejdůležitější.

Prý na hráče nekřičíte. Je to pravda?
Křičím jen málo (zasměje se). Občas se to stane, ale to už musí být. Na holky jsem taky párkrát musel zakřičet, ale nebylo to nikdy nic hrozného. Někdy to ale prostě bylo potřeba.

Váš svěřenec Samuel Motálek se dostal do národního týmu U15. Vy jste v reprezentaci dělal asistenta Karlu Havlíčkovi, takže asi dostal hodně detailní informace...
Ano, v realizačním týmu je i Karel Podhajský, takže jsem s nimi samozřejmě v kontaktu. Jsem rád, že se tam konečně dostal i hráč z Hradce. Sam předvádí od začátku ročníku opravdu dobré výkony. Takže doufejme, že se tam udrží celou sezónu.

Jak moc trenéra zahřeje u srdce, když vidí, že jeho svěřenec dosahuje úspěchů - třeba právě skrz povolání do národního týmu?
Samozřejmě to potěší. Sleduji hráče, které jsem v kariéře trénoval. Mám radost, že to dotáhli do ligy a dávají góly. Držím jim palce.

Stíháte při práci koukat i na první ligu?
Hodně sleduji tu druhou, protože ve Slavii hraje můj syn. Trénoval jsem ho prvních pět let jeho kariéry a pak ještě rok v dorostu. Myslím si, že to nebude dlouho trvat a ligu si zahraje. Jsem rád, že se mu takhle daří.

Stihl jste první kolo aktuálního ročníku, kdy hrál Hradec na Slavii? Komu jste fandil?
Jednoznačně dobrému fotbalu (směje se).